El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych prošel touto zázračnou cestou znovu. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Pondělí, 22.09.2014., 15. den: Castrojeriz - Frómista, 25,5 km, 2 geokešky
Večer jsem se cítil velmi unavený. Srdce mi bušilo abnormálně rychle ale přitom jakoby velmi slabě. Lehl jsem si už v 9 a okamžitě usnul. Spalo se mi velmi dobře až do páté hodiny ranní. Po dvou probděných nocích ani není divu. Ráno však na mne sedla taková nevolnost a strach z opakovaného ústřelu (krátce před cestou jsem si ho vysloužil, když jsem před malování bytu vyklízel jednotlivé místnosti), že jsem se sotva dokázal nasnídat. O půl sedmé, v naprosté tmě, pln strachu a obav jsem vyrazil s vědomím, že mě za zanedlouho čeká jediný, zato ale tím náročnější výstup na Alto Mostalares. Vede na ni 1,5 km dlouhá stezka se stoupáním 12 % a pak zhora o něco kratší, zato strmější (18%) sestup. Výšinu jsem přesto zdolal celkem snadno. Na jejím samém začátku jsem se zastavil u pomníku zde zesnulého, pouze 32-letého poutníka José Valina a složil tam přísahu, že pokud tento úsek přežiji, vícekrát se na Camino nevydám. Později jsem se té nesmyslné přísaze musel smát. Vždyť by tomu bylo stejně tak i v opačném případě.
Jak se rozednilo, trochu jsem se uklidnil. Do Frómisty, města, které jsme si s Evou domluvili coby další zastávku to bylo sice ještě daleko ale ze strachu, že se mi nevolnost vrátí, jsem i zbytek cesty prošel na jeden zátah. Zastavil jsem se krátce jen dvakrát, u Kastilského kanálu, kde se vloni nepadařilo najít dvě geokešky. Ač jsem sebou teď souřadnice neměl, obě ta místa jsem si dobře pamatoval a celkem snadno je našel.
Ve Frómistě jsem se neprve zastavil u obchodu se smíšeným zbožím a doplnil zásoby (pivo, konzervy s mušlemi, ensaimada, jogurt). Těch 25,5 km jsem urazil za 5 hodin a svůj ruksak jsem postavil před zavřenou bránu albergu jako první. Dorazil jsem sem až příliš brzy, zbývaly plné dvě hodimy než otevřou. Usadil jsem se na dlouhé lavici v parčíku před albergem, asi 10 metrů od vchodu. Sluníčko příjemně hřálo a ač mě pivo, které jsem už u obchodu zhltnul na jeden ráz trochu otupilo, i joghurt a mušle byly fajn, přesto jsem pociťoval, že se nevolnost doprovázená zrychleným tlukotem srdce zákeřně vkrádá zpět. Lehl jsem si na levici a zhluboka vydechoval, moc to ale nepomáhalo. O pár metrů opodál, na druhém konci lavice sěděla dívka, čekající též na otevření albergu a zanedlouho k ní přisedla ještě jedna. Povídali si anglicky ale z jejich akcentu bylo zřejmé, že angličtina není mateřštinou ani jedné z nich. Na akcenty mám poměrně dobrý sluch a tak jsem si po několika větách byl docela jistý, že ta pozdější příchozí je Maďarka. Ač mi nebyla příliš sympatická, v albergu jsme si vzájemně dost pomohli. Ona tím, že měla mobil a já naopak mým ponorným ohřívačem vody.
Po registraci v albergu jsem se znovu vydal k obchodu, kde jsem nakupoval a dokoupil si ještě velký sáček gumových bonbónů, které jím, když mě přepadne nevolnost způsobená poklesem hladiny cukru. Sedl jsem si na lavičku před obchodem a vyhlížel Evu, která už by taky měla dorazit. Zatímco jsem čekal, pozoroval jsem ruch v okolí obchodu. Zastavilo se tu i mnoho místních obyvatelů, dokoce i s auty za účelem většího nákupu. Jakási žena nedokázala z obchodu najednou odnést vše, co nakoupila a i z té poloviny, kterou se snažila udržet nějak mezi pažemi, jí jedna velká konzerva spadla a zakutálela se přímo pod přední kolo jejího auta. Toho, že jí něco spadlo si určitě všimla, kde to ale skončilo, to vidět nemohla. Zatímco se vracela do obchodu pro druhou várku zboží, horlivě jsem přemýšlel, jak jí mám říci, kde má tu odkutálenou konzervu hledat. Kupodivu se mi podařilo dát dohromady celkem srozumitelnou větu. Žena mi poděkovala, odjela a já dál vyhlížel Evu, která však nepřicházela. A i když jsem mezitím zkonzumoval skoro polovinu sáčku těch bonbónů, nevolnost neustoupila.
Vrátil jsem se tedy do albergu a tam se setkal s Violou. Od ní jsem se dověděl, že se Eva kvůli bolesti prstu na noze zastavila v Boadilla del Camino, vesnici 6 km před Frómistou. Odpoledne jsem si tedy lehl, snažil se usnout. Co když to pomůže? - říkal jsem si. Bylo to ale marné. Vzduch byl po celou dobu nejen teplý ale zcela nehybný a bylo čím dál tím větší dusno. Najednou, z ničeho nic, se zvedl vítr a začalo lít jako z konve. Stejně jako v Castrojerizu, stál jsem u otevřeného okna a okouzleně, jako malé dítě, jsem sledoval tu nádhernou proměnu počasí a dychtivě vdechoval ten svěží, vlhký vzduch. Déšť tentokrát trval déle a jak jsem ho upřeně pozoroval, najednou jsem si uvědomil, že to chvění, trvající prakticky od včerejšího večera je najednou to tam. Ten den plný strachu a nejistoty prostě zavinila ta náhlá a drastická změna počasí! Velmi mě to uklidnilo. I když mírná bolest páteře neustoupila, naopak, s přibývajícími kilometry narůstala a soustavně mě trápila.